Osamostatňování je přirozenou součástí dospívání. Mít vlastní život a být nezávislý je důležité i pro lidi s postižením. Podívejte se na příběh Jitky, která se s odhodláním sobě vlastním, podporou osobní asistence a rodiny dokázala osamostatnit i přes vážné zdravotní znevýhodnění. V dokumentu se o své zkušenosti podělí i její maminka, která sdílí pohled pečujícího rodiče. Obě jsou vděčné za shodu dobrých okolností, které při nich stály, a zdůrazňují potřebu systémové podpory, která by pomohla dalším rodinám udělat tento zásadní životní krok.
“Pro každého mladého dospělého je opouštění rodinného hnízda náročný proces,” uvádí Jitka svůj příběh. Jitka se narodila s dětskou mozkovou obrnou a vyrůstala s rodiči, kteří se o ni starali. V době jejích vysokoškolských studií se však rozvedli. “Najednou jsem pendlovala od jednoho k druhému. A to byl ten moment, kdy jsem zjistila, že mi to nevyhovuje, a začala jsem toužit po svým prostoru a způsobu života,” svěřuje se v dokumentu.
Maminka vzpomíná na období osamostatňování své dcery z pohledu pečujícího rodiče: “Myslím si, že vlastně nejtěžší tady na tom všem je najít v sobě jako rodič odvahu jí dát svobodu.” Jitka si svou potřebu nezávislosti obhájila a rodičům oznámila, že začne bydlet v nácvikovém bydlení v Jedličkově ústavu. Poté prožila krásný rok ve spolubydlení s kamarády, a nakonec získala byt po své babičce, kde bydlí dodnes.
Jitka vzpomíná, jak zvládala počátky své samostatnosti: “Nejdobrodružnější bylo ladit a nastavovat management péče, kdy mi kdo má přijít pomoct, abych byla najedená, napitá, oblečená, abych byla tam, kde mám bejt, a to nebylo jednoduchý.” A maminka vzpomíná na Jitčinu únavu, protože bylo nesmírně náročné ”mít to všechno v hlavě”. Vděk patří také sociální službě osobní asistence, která nahradila pomoc rodičů a bez které by „Jitky samostatný život vlastně nebyl.”
“Každej člověk by měl mít právo na svůj vlastní život,” říká Jitka. Osamostatnění by ale nemělo být výsledkem šťastných shod náhod a osobního odhodlání. Systém by měl nabízet více podpory na cestě k nezávislosti. “Kdyby existoval sociální pracovník, který by tenhle proces usnadnil, tak by to bylo skvělý. A pak by byla skvělá nějaká systémová podpora v podobě plánu, jak to osamostatňování provést” napadá Jitku a dodává, že “samozřejmě ne každý je takový pankáč, jako jsem já.”
Osamostatnění od rodičů je krok k důstojnému dospělému životu, na který mají právo i lidé s postižením. Mladí lidé a jejich pečující rodiče potřebují odborně poradit, jak zajistit nezávislý život, vhodné bydlení a sociální služby. Aliance pro individualizovanou podporu prosazuje, aby podpora osamostatňování byla základní činností sociálních služeb.